close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Vlak života

24. března 2013 v 16:45
Zní to jako otřepaná fráze, že život utíká jako rozjetý vlak. Pravdou je, že jednou nastoupíš a už jedeš.
Myslíš si, že směr a tempo můžeš určovat sám, ale často se ti řízení tohoto vlaku vymkne z ruky natolik, že jen bezmocně zapadneš do sedačky a sleduješ tu divokou jízdu. Hledáš sílu a odhaduješ nejpříhodnější chvíli a pak, když už se konečně rozhodneš, zakročíš.
Někdy šťastně, někdy se ti zdá, že je tvůj zásah trochu mimo, ale v každém případě jsi udělal něco proto, aby ses znovu pokusil uchopit otěže svého života a našel směr, který ti vyhovuje. A taky zbrzdil to šílené tempo...
Nartodil ses a v dětství jsi byl více či méně šťastný. To podle toho, jak sis svůj příchod na svět načasoval, které místo a jaké spoluhráče sis vybral. Kolem tebe říkají, že je všechno na tobě, tak se snažíš. Školka, škola, pak vyšší stupeň školy. Vzdělání máš a zkoušíš možná nesměle své samostatné kroky. Začínáš pracovat. A toužíš po přátelském zázemí rodinného života. Jsi šťasten, když se ti tvé sny začínají plnit.
Pak, asi po třech letech krásného vztahu, přichází probuzení ze sna. Tvrdá realita. Něco jsi nezvládl? Není jednoduché přijít na to, co bylo špatně a jakou chybu už nemáš příště udělat. Vrhneš se odhodlaně do nového vztahu. Tak dvacet let to funguje. No, uber, snad jen deset prvních patřilo mezi ty hezčí, pak se vlak řítil po kolejích jen svou setrvačností. A vlekl sebou i ostatní. Už nejsi sám. Jsou tu děti, po kterých jsi vždycky tak toužil.
Co teď? Co je dobré pro mne a co pro ně? To je teď otázka, která ti bez přestávky klepe na čelo. Kdo zná odpověď? Cítíš, že musíš najít řešení, že musíš z tohoto vlaku vystoupit. Třeba i za jízdy. Nevíš, jestli si nenatlučeš nos, ale nechceš se už bát, chceš jít dál sám. Určitě? Přecejen o svém rozhodnutí uvažuješ. Nemůžeš a nechceš změnit tento vlak za jiný. Cítíš, že musíš opustit jen kupé tohoto vlaku.
Ano, jen kupé. Nemůžeš přece vyskočit z vlaku, ve kterém jedou tvoje děti. Zatím nejsou tak samostatné, abys je v tom nechal samotné. Potřebují tě, proto nemůžeš sobecky vyskočit z vlaku úplně a vydat se novou trasou.
Proto hledáš společnou řeč s někým, o kom sis myslel, že ho dobře znáš. O kom sis myslel, že s ním budeš navěky a do vztahu s ním jsi vložil ze sebe to nejlepší. Není to lehké, ale je dobře, že se ti to daří.
Děti tě musely ve vlaku chvíli hledat, ale to tvoje nové kupé nakonec našly. Ještě chvíli jsi jim nablízku, než i ony přepnou výhybku a zvolí pro ten jejich vlak jinou trasu. Možná souběžnou s tvojí, možná pojedou opačným směrem. Bude to ale jejich volba.
Myslíš, že už umíš udávat směr a rychlost svého vlaku? Kus života jsi prožil, máš životní zkušenosti, jak se říká. A tak se očekává, že ano. Umíš?
 

Jedináček

3. září 2012 v 15:32 |  Třináctá komnata
Hana se narodila svým rodičům jako první dítě a zároveň byla první a jediná v celé nevelké rodině. Byla tedy jedinou dcerou, vnučkou a neteří, a to trvalo třináct let. Byla jedináček, a tak se babička (jen jedna, druhá neměla zájem) a teta z matčiny strany předháněly v péči. Hana k nim mohla na návštěvu, kdykoliv se jí zachtělo. Nebo spíše kdykoliv se zachtělo jejím rodičům. A to se stávalo často - skoro každý víkend, když se zrovna rodiče nerozhodli pro výlet na chatu ke známým nebo nemusela pomáhat s úklidem. Vždycky, když byla nemocná, přicházela na řadu teta s její obětavou péčí.
Jako malá holka se Hana těšila víkendy s maminkou a občasné cesty vlakem na chatu ke známým s oběma rodiči. To byla ta nejhezčí stránka Hanina dětství. Svou maminku milovala a jízda vlakem byla pro ni skoro svátkem. To jí byly asi čtyři nebo pět. Bylo to moc šťastné období v jejím životě.
Pak už cestovali nejčastěji autem. Už bez romantiky, ale v pohodlí, bez závislosti na jízdním řádu. S kamarádkou, kterou brávali sebou, si cestu na chatu zpestřovaly zpíváním písniček až do omrzení. Tedy do té doby, kdy nervy rodičů přestávaly tomuto šílenství odolávat. Zkuste poslouchat nesčetně krát dokola: "Holka modrooká…holko modrooko…hilki midriiki…helke medreeke…halka madraaka…hulku muduruuku…"
Na chatu jezdila ráda, protože ve společnosti kamarádky a jejího bráchy neprožívala jedináčkovskou nudu. Všichni tři se předháněli ve vymýšlení nejoriginálnějšího způsobu zábavy. Ať už se jednalo o cestu lesem k rybníku s lovením mloků, hraní s panenkami u potoka nebo chvíle před spaním, bylo vždy veselo. Vzpomíná, jak si nachytali do zavařovací sklenice světlušky a v podkroví si z nich chtěli udělat létající baterky.
A kdo by nemiloval večery u ohně s opékáním špekáčků. To byla bašta. K dokonalosti scházela romantika s kytarou a písničkami, ale to si malá Hana tehdy neuvědomovala. I když se jednalo jen o opečení buřtů a pak, samozřejmě po dlouhé návštěvě koupelny a důkladné očistě, šup do postele, měla ty chvíle ráda. To bylo něco jiného, než večery doma!
Jako malá školačka chodila na obědy do družiny a pak byla často doma sama. Úplně sama. Dostala klíč na krk. Ano, zamířila domů, jenže cesta často vedla oklikou. Hana nikdy nemohla přijít na to, jak se to mohlo stát. Když ale viděla zamrzlé kaluže nebo ty rampouchy, které ji tolik lákaly, neodolala a musela uhnout z cesty. Párkrát se stalo, že se opozdila a přišla pozdě do družiny na oběd nebo z oběda domů. Oba rodiče byli ještě v práci, takže Hana měla pro své výpravy dostatek volnosti.
"Samota během odpoledne je celkem fajn," myslela si Hana a místo učení se začetla do knihy. Naštěstí neměla se školou problém, takže jí na úkoly stačila chvilka.
Trápení přicházelo s blížícím se večerem. Hana seděla bez hnutí u stolu a strachy skoro nedýchala. Fantazie pracovala na plné obrátky. Závěsem v předsíni hýbala obluda, která ji chtěla určitě kousnout, nebo možná i sežrat celou, za záclonou okna se objevovaly tajemné stíny neznámých tvorů, kteří lačnili po její krvi, a vůbec jim nevadilo, že museli vyšplhat až do třetího patra. Při každém zvuku sebou Hana trhla, jako by už byla v moci těchto krvežíznivců.
Vysvobození přicházelo s kroky na schodech. Bezpečně poznala ty maminčiny, když se vracela po prodloužené směně. Měsíční uzávěrka dopadla dobře, takže maminka bude zase chodit z práce dřív a Hana ji bude mít na pár dní po škole jen pro sebe. Kdyby záleželo na malé Haně, bylo by všechno jinak. Rozhodně by nebyla jedináček, kterému je doma samotnému smutno.
"Mami, chtěla bych sestřičku. Nebo i bratříčka. Ale holka by byla asi lepší," rozumovala často, když sdělovala mamince svoje tajné přání. "Se vším bych ti pomáhala a vozila bych kočárek," žadonila.
Když maminka nesdílela její nadšení, prosila: "Tak aspoň psa kdybych měla. Mohla bych s ním chodit ven, když bych přišla ze školy."
Kdepak, maminku neobměkčila, otce se raději ani neptala. Ostatně skoro všechno doma řešila s matkou. S otcem nekomunikovala ráda. Dodnes, když o tom přemýšlí, nemůže najít příčinu jejich chladnějšího vztahu. Odmala si totiž myslela, že ji nemá rád a vůbec jí nevadilo, že nebýval často doma. "Asi má hodně práce," myslela si.
Zato Hanin vztah k matce byl obrovsky silný. Nadevše ji milovala a nedala na ni dopustit. Probírala s ní všechny denní události a novinky ze školy a řídila podle její rady svá rozhodnutí. Vždycky se přiklonila k jejímu názoru. Zdálo se jí, že je to ten nejmoudřejší člověk pod sluncem.
Když byla Hana v době puberty, milovala soboty. "Vstávej," budila ji matka, "lístek s nákupem máš na stole, peníze taky." Společně ještě doladily seznam a Hana už pelášila do potravin, řeznictví a tam, kde zrovna bylo potřeba. Obyčejně musela vzít nákupní tašky nadvakrát, tak dlouhý seznam byl.
Čím byla starší, odpovědnosti přibývalo. Tohle byla jedna z několika chvil, kdy své mamince mohla Hana dokázat, že je na ni spolehnutí, že své úkoly v domácnosti zvládne.
Sobota měla pokračování v úklidu, ten už Hana znala nazpaměť. Ne že by domácí práce tolik milovala, ale ze všech sil se snažila pomáhat, aby si zasloužila matčinu lásku. Věděla, že jí bude věnována pozornost. Bude pochválena, těšila se. V tom horším případě dostane vynadáno. O to samozřejmě vůbec nestála, takže dělala všechno proto, aby nezklamala maminčino očekávání.
"Umyla jsi podlahu i v rohu za dveřmi?" ptala se maminka.
"Jak ji vůbec může napadnout taková otázka, to je přece jasné. Copak nevidí, jak se snažím?" pomyslela si Hana. A hned na to proběhla zkouška ukazováčkem matčiny pravé ruky.
"Tak znovu," býval obvykle výsledek matčina testu. A Hana se dala podruhé do umývání podlahy. To ji štvalo, protože se opravdu snažila, jak nejlíp uměla, aby splnila matčiny požadavky.
Hezkou vzpomínku si Hana dosud uchovala časté víkendy u babičky. To bylo něco jiného než doma! Babička netrvala na tom, že musí být večer brzo v posteli. Naopak - Hana se s ní dívala na televizi, než zjistila, že se jí chce vlastně spát. Do pelechu spěchala sama, bez pobízení a domlouvání. V sedm ráno neslyšela to nepříjemné "vstávej" jako doma, ale mohla si vychutnávat teploučko pod peřinou s knížkou nebo jen tak třeba i do jedenácti hodin.
Později, když bylo Haně kolem dvanácti let, jí přece jen rodiče na její opakované naléhání pořídili pejska. No, byl sice "její", ale doma být nesměl. Babička svolila, že bude u ní a Hana tím více trávila víkendy mimo domov. Když nad tím jako dospělá přemýšlela, napadlo ji, že rodiče možná řešili manželskou krizi. Tehdy jí radost ze čtyřnohého kamaráda zaslepila oči a o nic jiného se nestarala.
Do Hanina dětství patřili ještě dva blízcí lidé. Teta a strýc. Strýc s nervy jako špagáty, trpělivý a hodný. Hana milovala chvíle, kdy mu z jeho krátkých vlasů pletla pidicopánky s mašličkami nebo když spolu hráli stolní fotbal. Taky s ním ráda luštila všelijaké hádanky a záhady, ale na to přece jen neměla tolik trpělivosti, takže nakonec zvítězilo nějaké to kreslení nebo kniha.
Teta už byla přísnější a vyžadovala poslušnost. S tím však Hana, vycvičená z domu, neměla žádný problém. Teta byla velmi starostlivá a pečlivá. Když Hana onemocněla a musela pravidelně polykat penicilín, byla v načasování dávek přesná jako časové znamení v rádiu. Hanina maminka dobře věděla, na koho se může spolehnout.
Hana svou rodinu milovala, ze všeho nejvíce maminku, tetu, strýce a babičku.

Deprese jako prase

3. září 2012 v 15:29 |  Střípky
Mám depresi jako prase. Nedělám si legraci. Naopak. Tak ráda bych napsala něco pozitivního, ale jak? Je to silnější než já. A k tomu ten dnešní horoskop: "...a nám se zdá, jakoby bylo všechno takové divně nemastné neslané, radosti jsou pryč a povinností je přehršel, tatam je ona krásně tvůrčí nálada..."
Myslím, že nejlepší by bylo zalézt pod peřinu a nevystrčit ani špičku nosu. Kam se poděla moje energie, moje plány a těšení, moje chuť pustit se do nových věcí? Zmizelo to všechno jako mávnutím kouzelného proutku. Pomooooc!!!
Mohla bych: uklidit byt, uvařit nebo upéct něco dobrého, vyžehlit prádlo, zajít do obchodu, na poštu...
A co moje dlouhodobé plány a zájmy? Je to s nimi podobné.
Mohla bych: konečně se začít více a pravidelně učit angličtinu (ty znalosti ze školy už opravdu hodně vybledly), konečně se začít poctivě věnovat mé milované grafologii (protože to se znalostmi, které snad ještě mám v hlavě uloženy, dopadne jako s angličtinou), zahájit dlouhodobý dietní program (ale moje vůle, když nechce, si nenechá nic diktovat).
A mohla bych napsat něco pozitivního...
Ale jak, když mám depresi jako prase? Nedělám si legraci...
 


Odpuštění

23. srpna 2012 v 14:54 |  Třináctá komnata

Kolikrát už Dana stála před domem, zády k němu, aby jí nebyl z oken vidět obličej, a brečela. Z očí jí stékaly slzy jako hrachy, podobné těm, které ještě občas zaplaví její tvář. Jen občas, zřídka a hlavně už ne ze stejného důvodu, jako tehdy.

Tehdy, když byla ještě moc malá, stávalo se to často a slzy byly v těch dětských očích mnohem větší. Byla malá holka, která nade vše milovala svou maminku a za nic na světě si nepřála ji nějak zklamat nebo zranit. A přece měla pocit, že se to děje tím více, čím více se bránila zavdat příčinu nedorozumění. K tomu stačilo málo, jen pouhé matčino podezření, že něco provedla. Ještě teď se dovede vcítit do toho skličujícího pocitu.

Jednou, už si nevzpomene proč, podezřívala maminka Danu ze lži (a tu Dana z duše nenáviděla už jako malá). Po dlouhém výslechu ji vzala za ruku a vedla ke dveřím bytu. Dana nevěřila svým očím, když je otevřela a vystrčila ji před byt na schodiště.

"Jdi si kam chceš, nechci tě doma, když lžeš" řekla maminka.

Tehdy Dana brečela jako snad ještě nikdy předtím. A přesto svou maminku milovala láskou tak velkou, že jí život bez ní připadal nemožný. Snad proto se snažila zasloužit si její lásku tak, až ztratila svou vlastní osobnost. Bez matčiny rady nebyla schopna žádného rozhodnutí ve školce, škole a dokonce ani v dospělosti.

A ještě jednou byla Dana tak hrozně nešťastná z bolesti a strachu z budoucnosti. To bylo dávno. Tehdy na onkologickém oddělení nemocnice viděla maminku v životě naposledy. Bylo rozhodnuto osudem. Maminka odcházela a Dana zažívala peklo. V té době měla za sebou jeden rozvod, jedno dítě a druhý sňatek. Druhé dítě nosila právě pod svým srdcem.

Vzpomínala. S Daninou dospělostí se vztah mezi ní a matkou upevnil tak, že v ní viděla svou nejlepší kamarádku. Bylo opravdu málo věcí, ve kterých si nerozuměly. Možná i proto, že ji Dana považovala za svůj velký vzor. A najednou konec, smrt, pohřeb, samota? Pro Danu byl další život bez maminky nepředstavitelný!

Celé hodiny proseděla u okna svého bytu a hleděla na střechu domu, ve kterém jako malá holka bydlela. Deprese nebraly konce. V bříšku očekávané miminko, v hlavě zmatek nebo spíše prázdno. Nemohla pochopit, proč musela maminka odejít. Vždyť ji přece tolik potřebuje. Viděla ji v jiných ženách na ulici, v obchodě, užuž chtěla na ni zavolat:

"Mami, to je dobře, že se mi to všechno jen zdálo, že jsi tady."

Ale všechno to byly jen Daniny představy vzniklé z touhy vrátit čas zpět. Realita byla tvrdá.

Tehdy Dana nechápala. Dnes snad lépe rozumí tomu, jakou úlohu na sebe její maminka vzala, aby ona mohla dojít v životě dále. Aby se mohla lépe poznat, naučit se o sobě rozhodovat a nebýt na nikom závislá. Byla tvrdě postavena před svůj vlastní život a záleželo jen na ní, co s ním udělá.

A Dana se snažila. Snažila se ze svých dětí, tří dcer a syna, vychovat čestné a spravedlivé osobnosti. Matka Danu učila nelhat a ona převzala její způsob výchovy. Byla přísná, ale říkala tomu spravedlivá. Moc ráda své děti objímala, ale co z toho, když následoval tvrdý trest, kdykoliv měla jen zrnko podezření na nějakou špatnost, kterou podle ní určitě provedly.

Místo toho, aby ji děti milovaly, přestávaly s ní komunikovat. Dana byla tak zaslepena svým smyslem pro spravedlnost, že nevnímala bezpráví, kterého se na svých dětech dopouští. Měla oči jakoby zavázané šátkem, který jí bránil rozpoznat míru jejich provinění a dokonce i viníka. Trestala svou neláskou i fyzickým trestem to z dětí, které se podle jejího soudu provinilo. Tvrdě, ale s domnělým praporem cti v ruce, z Danina pohledu spravedlivě.

Teď už ví, proč se jedna z jejich dcer musela co nejdříve odstěhovat z domu a druhá v dospívání hledala útočiště v rodině kamarádky. Proč je syn uzavřený a málomluvný, s autistickými sklony chování. S těmi vlastnostmi, které dostaly do vínku, se chtěly děti od Dany odpoutat a řešit věci po svém. Odmítly si vytvořit stejnou závislost, jakou měla ona na své matce, bez které kdysi neudělala jediný krok. Tři z dětí reagovaly určitým způsobem, ale hlavně jinak, než kdysi Dana. Jen nejstarší dcera se snad nejvíce přiblížila předanému vzoru, který jí způsobil problémy v komunikaci s okolím.

Po tom všem si sedli a povídali si.

"Mrzí mě, že jsem nepřišla včas na to, co dělám špatně a dávám si za vinu, že jsem vám ublížila," řekla Dana svým dětem. "Všechno mohlo být jinak."

Bez tohoto zastavení se a poznání by určitě nešlo nic změnit. Dana musela pochopit minulost a najít sebe samu. Pochodeň svého dětství, kterou předávala dále, potřebovala uhasit. Dlouho si dávala za vinu to, že ublížila svým blízkým, pro ni nejmilejším lidem na světě, svým dětem. Byla tak zaslepená svou bolestí ze ztráty milované maminky, svou osamělostí a svou snahou vychovat své děti tak, aby byly spravedlivé a vnímavé vůči druhým, že je málem zlomila, jako kdysi její matka ji.

Dnes je tady Dana v jiné roli. Teď pozoruje, jak si se svým posláním a poznáním poradí její děti. Rozhodování musí nechat na nich. Dívá se na dcery i syna a drží jim palce, aby se to, čím procházejí, nestalo tak bolestivě dlouhým hledáním, jak tomu bylo u ní.

S odstupem času a pochopením života Dana mamince nic nevyčítá. Byla to cesta, po které se rozhodla jít a přesně takového rodiče k ní potřebovala. Odchod maminky byl vlastně příčinou jejího pomalého procitání. Pozdě, ale přece jen, Dana porozuměla a našla se. Důsledky nese ještě teď. Vliv minulosti je natolik silný, že občas vypluje k povrchu smutkem a depresemi. A je jen na Daně, aby je zvládla a řekla si:

"Tak dost, už víš proč, tak se nevracej. Vnímej přítomnost a realitu. Vyslov beze strachu nahlas svoje myšlenky, dej najevo své city. Jak jinak ti budou moci ostatní rozumět? Jak se v tobě vyznají?"

Děti se rozutekly po světě, některé jsou blíž, některé dále. Taky už prožívají "dospělácké" životy se vším, co zodpovědnost za sebe přináší. Dana jim už nic nevysvětluje, jen občas, při rodinných setkáních, vypráví nějaký příběh ze svého života. A hlavně si užívá každou chvilku, kterou prožívají společně. Není to tak často, jak by si přála, ale i tak je na všech vidět úleva a snaha vzájemně se pochopit.

Dana je odhodlaná uvěřit tomu, že si bude dnes už s dospělými dětmi rozumět čím dál více. Snad se jednou dětem podaří trochu se vcítit do způsobu vidění světa, který kdysi měla. Určitě úplně neporozumí, ale možná pochopí:

"Prosím odpusťte. Já už jsem mamince odpustila i poděkovala."

Kam dál